Kdysi dávno před téměř dvaceti lety jsem se účastnila jedné společenské akce a na té akci jsem si pochovala mládě lva. Vznikla z toho krásná fotka a ta fotka mě provázela dál životem. Moje maminka fotku tolik milovala, že jsem jí jednou ten obrázek dala k vánocům. Přišlo mi, že nic cennějšího pro ni nemohu vymyslet, nic co by pro mi s jejím stoupajícím věkem mělo i stoupající hodnotu.
Když trávila své poslední týdny života v posteli, chtěla vždy ležet tak, aby se mohla na obrázek dívat. Bylo pro mě tehdy až nepochopitelné, co je pro ni na tom obrazu tak silného a magického, že se vzdala i televize, ale nikdy ne pohledu na malého lva, kterého d
ržím v náručí. Když odešla, vzala jsem si obázek zpátky domů a pověsila si ho na zeď. Každý kdo ke mě kdy přišel, na tento obrázek vždy reagoval velmi pozitivně a děti obzvlášť. Měla jsem ho ráda a často jsem si říkala, jaké je to krásné, držet v našich podmínkách na chvíli v náruči lva, vlastně malé lvíče.
Přesvědčovala jsem sama sebe, že to bylo krásné….ale na pozadí v upřímnosti byl pocit velké bolesti….vzpomínám si na tu akci… nebyli tam nijak krásní duchovní lidé, bylo to o majetku, prestiži, penězích a ukazování síly a moci…která byla provázena tím, že v zoo chovatlé odebrali matce lvíčata a přivezli je za finanční úplatu sem na tuto oslavu, aby bohatí lidé mohli mít pocit, že ovládají vše a mohou si koupit vše, na co ukážou prstem.
Lvíčata byla vyděšená a naříkala, a tehdy ten hlavní důvod proč jsem je chtěla pochovat, bylo utěšit je, poslat jim trochu lásky a pocitu, že brzo to pomine a budou zase tam, kde se cíti v bezpečí. Je to poprvé v životě co o tom takto veřejně píšu a otevřeně přiznávám, že ta náruč je náruč velké matky, která vnímá bolest a strach této malé bytosti, která ve velkou a silnou šelmu teprve vyroste.
A tak šel čas, obrázek stále visel ve svém původním rámečku a jen za ta léta změnil místo působení. Před pár dny jsem se pustila do malování obrazu, který se dlouho nechtěl pohnout z místa. Několikrát změnil podobu a pak byl pokryt symbolem květu života a zaplaven modou barvou porozumění a komunikace. Stále však stál na stojanu, promlouval a čekal.
Jednoho dne jsem měla pocit, že na jeho okraji vidím hlavu lva! Bylo to pro mě krásné a zároveň jsem se lekla, protože malovat zvířata je pro mě stále výzva a lev, to už je hodně velké zvíře a ta srst a zuby! Přesto cosi ve mě bylo tolik přitahováno myšlenkou to zkusit, že jsem se to této výzvy v radosti a se zatajeným dechem pustila.
Je to tak vždy, když obraz vyšle, co chce aby bylo namalováno, jde to pak samo. Obvykle pak zjišťuji, že se na obraze objevují místa a línie, které vedou štětec přesně tak, jak je potřeba a i v tomto případě to tak bylo.
Najednou slyším jak mi říká obraz – vidíš ten kruh? A já: Ano vidím….. a udělala jsem kolem něj bílou linku, A obraz mi říká – ty ještě pořád nevíš? …A já: To je zeměkoule! …. a tak se najednou na obraze objevil lev, který svým řevem probouzí…..v tu chvíli jsem nevěděla k čemu. Obraz jsem pojmenovala PROBOUZENÍ a ponechala na každém, aby si našel to své probuzení tak, jak to sám cítí a potřebuje se lvem prožít.
Ale lev není jen tak obyčejný průvodce, kterému by stačilo povrchní poznání. Je to zvíře, které v jeho domovině je králem zvířat, stejně jako u nás jelen. Krále zvířat není možné odložit a myslet si, že ztvárnění takové krásy stačí. A tak přišly okamžitě příležitosti a odpovědi prozkoumat o jaké probouzení se jedná. Ano, jak asi tušíte, dozvěděla jsem se o nutnosti, probudit se k vlastní hrdosti a vlastní síle, které se tolik v životě ze strachu bráníme nebo si ji nejsme vědomi. Výchova nás často vede tam, kde je chválení a přijetí okolím vic, než naše vlastní pocity, potřeby, cíle, radost a cesta.
A celý ten příběh mě nádherně vrátil zpátky k tomu prvnímu obrazku s lvíčetem. Lev dospěl. Otevřeně jsem si přiznala, kam se ztratila za ta léta moje hrdost, jak často slevuji ze svých potřeb, popírám svoje pocity, jak často umenšuji sebe, své kvality a zásluhy nebo svoji cenu jen proto, abych byla ostatními přijímána a viděna…a paradoxně pak nejsem viděna ani oceňována. Takto kupíme v sobě celá léta nepřiznané pocity a divíme se, jaký žijeme život. Tam kde necítím hrdost já, nemůžu ji nalézt ani v očích svého okolí. Náš svět – a to jsou především lidé a situace kolem nás – to je naše vesmírné zrcadlo. Není mocnějšího zákona ve vesmíru než je zákon zrcadlení, který nám může změnit život.
A tak s velkou vděčností a láskou dnes znovu beru do náruče teď už svého velkého řvoucího lva v jeho síle a probouzím se k hrdosti v tom kým jsem i kým nejsem, protože vším jsem vědomě a z vlastního rozhodnutí.
A jestli i pro tebe cokoliv z tohoto příběhu prošlo tvým srdcem pak se mnou opakuj sedmkrát“ „jsem hrdá/hrdý na to kým jsem a děkuji za to“….jsem hrdá/hrdý….a děkuji za to…..jsem hrdá/hrdý….a děkuji za to…. jsem hrdá/hrdý….a děkuji za to…. jsem hrdá/hrdý….a děkuji za to….. jsem hrdá/hrdý….a děkuji za to.
A pokud je pro tebe těžké toto říct o sobě, pak přijmi poselství tohoto obrazu a věř že i tebe zve k nalezení vlastní síly a hrdosti, protože nastal čas.
S láskou Martina Maraj – obrazy a putování krajinou srdce