To ráno, kdy příběh začal jsem se těšila na návštěvu. Očekávala jsem ženu – cestovatelku a šamanku, ženu s velkým Ž, která ke mě měla přijet na celodenní malování v ateliéru. Připravila jsem pro každou z nás jedno menší plátno a spoustu barev. Den nám plynul nádherně, na obou plátnech mezi povídáním a hudbou začaly vystupovat barvy, které připomínaly prales a vzdálené krajiny.
Na mém obraze postupně vykoukl obrys chameleona. Zvíře, které by mě ani ve snu nenapadlo namalovat. Obě jsme ho tam spatřily a tak jsem si celý večer po odjezdu lámala hlavu nad tím, jak ho mám namalovat. Je to ještě těžší než lev, říkal můj vnitřní kritik, kterému se do toho moc nechtělo. Do rána se věci na obraze daly jaksi do pohybu a najednou se začaly nabízet i další možnosti. Jedna z nich byla tvář ženy, která byla patrná, když jsem obraz obrátila vzhůru nohama. Moje malé já zajásalo, protože ženy tak ráda na obrazech maluji.
Od první chvíle však bylo něco jinak. Vypadalo to, že na hlavě této ženy má být nějaká zvláštní věc. Nejdříve mi to připadalo jako rituální maska s beraními rohy. Postupně zůstaly rohy, ale z lebky se stala helma a ta se začala lesknout kovem. Během dalšího dne jsem cítila, že rohy musí pryč. Zůstala hlava ženy na útlém krku s velkou lesklou helmou na hlavě.
V tu chvíli začalo ve mně jakési divné pnutí a neklid. Nedokázala jsem obraz zamalovat ale ani se s ním cítit dobře. Můj vnitřní kritik zavelel a donutil
mě domalovat pod helmu dlouhé červené copy.
Obraz začal promlouvat tak jako to často bývá. „Co víš o Johance z Arku?“…..“No moc toho nevím, bojovnice, vedla muže, upálena?“ Sedla jsem na internet a začala hledat. Informací o Johance málo, ale cítila jsem, že se dotýkám něčeho dost citlivého, co mi nedělá moc dobře. Uvědomila jsem si rostoucí odpor, vztek až nenávist, když jsem znovu pročítala, její poslední dny a proces upálení. Ten pocit hrůzy z jejího upálení jsem nedokázala nijak ze sebe už dostat. Zůstal tam, snad otevřel nějakou nevědomou vzpomínku na něco, co už nechtělo být znovu živeno ani prožíváno. Nebylo mi ani trochu dobře.
Procházela jsem jakousi vnitřní bouři, které jsem nerozuměla a ani jsem nevěděla, jak ji zastavit nebo ji opustit.
Odpoledne druhý den mi zavolal můj dobrý známý s pozvánkou na slavnostní setkání na památku ukřižování Ježíše. On a jeho rodina jsou Jehovisté. Trochu to se mnou drhlo, ale na druhé straně jsou to hodní lidé a tak jsem se rozhodla strávit večer s nimi na setkání. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem překonala svůj vědomě a společensky potlačovaný odpor k této víře. S odstupem mi přijde, že to nebyla náhoda, ale tzv. poslední kapka a pozvání od Johanky, abych se otevřela tomuto procesu dávného léčení.
Zklamání a znechucení nad povrchností a zmateností toho, co jsem tam slyšela, otevřelo dveře od třinácté komnaty, o které jsem nevěděla, že ji mám. Ráno jsem potřebovala se z toho vymalovat a zbavit se toho tlaku. Aha. Johanka. Ta helma, to je jako minulost, staré vzpomínky, žalář a bolest, ta helma musí pryč. Začala jsem obraz předělávat. Postupně zmizela helma, vynořily se nádherné zlaté kadeře, obličej se zjemnil a nakonec se sneslo na obraz bílé peříčko, snad poděkování od anděla nebo od samotné Johanky
Pokud si myslíte, že v tu chvíli jsem se nadechla a zjihla štěstím, pletete se. Přiznala jsem si, že to co cítím je na jedné straně velká láska a na druhé straně velký odpor a vztek. Že celou dobu, co jsem obraz přemalovávala, mi šly před očima zástupy žen, které uhořely a jinak trpěly za to, že léčily, učily, pomáhaly a vedly. To, co ve mě vibrovalo byla jakási chuť pomstít se všem mužům a vytáhnout do války proti nespravedlnosti a malosti tohoto lidstva. Zůstávala jsem v těch pocitech a zkoumala, co přinášejí za otázky a odpovědi. Přiznala jsem si, že celý život pod maskou „rozumné a inteligentní ženy“ mám velký odpor ke všem křesťanům, katolíkům, jehovistům, islamistům a všem těm „….ům“ kteří překrucují Pravdu, kážou vodu, pijí víno a přepisují Bibli tak, aby byla jejich nástrojem pro ovládání lidí a žen zejména.
Když jsem zveřejňovala obraz na svém profilu, neubránila jsem se výzvě poslat tento obraz jako léčení všem ženám, které byly v minulosti za svoji sílu a duchovní schopnosti pronásledovány, mučeny, zbavovány síly, haněny a upalovány stejně jako Johanka. Byla jsem ve válce. Sedím u počítače, ve svém domě, ve 21 stolení a uvnitř mě válčím s inkvizicí? Co se to děje? Něco se s Johankou probudilo a na vědomé úrovni tomu nešlo porozumět, jen s tím být a sledovat to.
Následující dny jsem trávila se psem neustále venku a ve mně to vřelo. Každou chvíli jsem si uvědomovala, CO SLYŠÍM ve slovech, které v životě používám s jistou nelibostí i když jsem tyto souvislosti dříve neslyšela. Chtěla jsem pochopit v největší upřímnosti svůj život a proč je takový jaký je a co ho ovládá. První věc, kterou jsem musela udělat, abych se uvolnila z toho smutku a bolesti byl oheň. Pod noční oblohou postupně plameny braly stránky Bible jehovistů, kterou jsem dostala. Nikdy jsem netušila, kolik stran plných strachu a ovládání tam je vsunuto do těch útržků Pravdy, kterou kdysi někdo i za cenu života přinesl lidstvu. Trvalo to mnohem déle než jsem si myslela, ale nakonec oheň udělal to, co je jeho podstatou. Vzal sebou to, co už přestalo sloužit, co potřebuje transformovat a očistit.
Johanka mě nepustila další tři dny ani na chvilku z dosahu. „Odpovědi, které hledáš musíš hledat ve vlastním nitru. Nepotřebuješ k tomu nic víc než absolutní upřímnost a ochotu slyšet vibrace ve svých slovech. To, co „kážeš“ můžeš využít pro svoje léčení na mnohem hlubší úrovni, než jsi si kdy pomyslela: co kdybys zkusila opakovat chvilku některá slova, která nemáš moc ráda nebo v tobě vyvolávají něco jiného než radost a lásku? Zkus slovo porody, co slyšíš?“ …….slyším hroby a zloby…..wau…
„ a co kdybys zkusila slovo opilý?“…..oplzlý, vinný…..
„ a co slovo léčitelky?“ ….učitelky, mučitelky….
„nenávist?“ …., nevidět, viset….
„léčení?“ ….vědění, mlčení, ječení, propast, padání….¨
„nevěsta?“ ….., msta, pomsta….
„ a co slovo pověst?“ ….pověsit, oběsit, zavěsit, náves, pověsit na náves….
„ zkus ještě závist“ ….záviset, viset…na čem proboha?….
„smrt?“….mrhat, mráz….
„znásilnění?“….posilnění,odsilnění, pnutí, sepnutí…¨
„stížnost?“ … nesení tíhy, nože, stín, stíny, milost….
„a co manželství?“….žal, lži, lželství, želet, žalář, železo, bojství, žalářství…
„egoista?“ ….msta, pomsta….
„a ještě slovo nahota?“…..hon, volá, o pomoc volá……………………….
Tyto tři dny jsem byla úplně vyčerpaná. Hodně jsem plakala a celé moje tělo bylo pořád v hlubokém dýchání. Nevnímala jsem mnoho kolem sebe jen stále viděla další a další slova a nové příběhy o cestách žen, které šly stezkou projevování Božství v sobě a pro jiné. Začínala jsem vidět tu červenou linku, která se celým rozhovorem s Johankou táhla. Všechny příběhy byly plné bolesti, utrpení a strachu. Za tím vším byli muži a falešná zmanipulovaná Pravda a snaha ovládat. Potřeba ženy zneužívat, zbavovat síly a ponižovat. Strach mužů ze světla, schopností a vnitřní síly, která ženám byla od Boha vlastní, protože v sobě Boha přirozeně zrcadlily.
Začínala jsem chápat mnoho souvislostí v mém životě – proč jsem nikdy neměla ráda silné a dominantní muže a měla s nimi celoživotně otevřené i skryté konflikty. Proč jsem nenáviděla muže pod vlivem alkoholu, zejména ty, kteří mě obtěžovali už jako mladou holku. Nenáviděla jsem skrytě náboženství na hluboké úrovni a trpěla jsem u všech historických filmů plných upalování, husitských válek a mučení. Nesnášela jsem historii o inkvizicích a vyhýbala jsem se všem informacím tohoto typu. Nikdy jsem nesbírala bylinky a lákal mě život se zvířaty víc než s lidmi. Žila jsem po většinu dosavadního života sama, i když jsem se vědomě snažila nalézt vztah s mužem. Milovala jsem psychologii a spiritualitu a celý život jsem hltala knihy o vědění všeho druhu, ale nikdy, až na drobné pokusy, jsem se neodvážila v tomto oboru pracovat. Chlácholila jsem se, že pro to nejsem dost dobrá a dost znalá. Během těch obrazů mi poprvé v životě však došlo, proč jsem si skutečně vybrala pro svůj život právě tuto původní rodinu, se vším, co k ní patřilo. Na jedné straně útlak, na který jsem na buněčné úrovni byla zvyklá, na druhé straně však úplné odtržení od jakéhokoliv duchovního pokroku, což paradoxně vytvářelo velmi bezpečný prostor jak zůstat „v utajení“ a vyvarovat se dalšího utrpení. V tu chvíli jsem si také uvědomila, kolikrát ke mě přišlo poselství o nějaké ženě, která se léta bránila dělat to, co v ní nebo v jejím rodu bylo jako dar. Až přišla nějaká výzva nebo se vypořádala s nevědomým strachem, vstoupila znovu na cestu, po které již tolikrát v historii šla.
Nevědomě jsem přechovávala ve svém energetickém poli po staletí uvězněné vzpomínky na bolest, utrpení, nenávist a strach. A jako Duše jsem si tak pro můj život vytvořila dost paradoxní scénář, který mě chránil a zároveň nedokázal umlčet vnitřní silný hlas. Byla jsem žena toužící po Pravdě, léčení ducha, spiritualitě a přesto na míle vzdálená takové praxi, žena toužící po milenecké lásce ale na hluboké nevědomé úrovni nenávidějící muže z celého srdce. Pochopila jsem proč jediný duchovní směr, který mě kdy přitahoval, byl a je buddhismus. Nikdy neupalovali a nepronásledovali ženy. Nikdy nemanipulovali se svatými texty, aby mohli ovládat druhé strachem. Vždy usilovali o osvobození ducha, o Nirvánu a cestu míru.
I v dalších dnech přicházely stále nové a nové obrazy. Výjevy z dětství, kdy stojím se skupinou chlapců jako jediná dívka. „Pověsíme ji na strom…. utopíme ji ve vodě, neumí plavat…často jsem bývala doslova v ohrožení života. Při šermování jediný kdo krvácel z rukou, jsem byla já. Při jízdě na kole jsem tak tak neskončila pod koly nákladního auta. Léta jsem si říkala: „byla taková doba“… ano, byla, ale ta dávno předtím. Zajímavé je, že celý život nám chodí informace, zážitky a lidé, kteří nám chtějí ukázat zrcadlo toho, co v nás žije a jak to ovlivňuje naši zkušenost. Jenže my někdy potřebujeme to, čemu říkám „kritické množství indícií“ a pak teprve pochopíme co žijeme a že to opravdu souvisí výhradně s námi. Je to jak puzzle, až v určitém stádiu to začne vypadat jako obrázek.
Celý život jsem pracovně buďto řídila muže a těžké to se mnou měli, nebo mě řídili muži a také to se mnou těžké měli, než se mě pak rozhodli zbavit. A také jsem z nepochopitelného důvodu rozjela před 11 lety projekt, kde všichni muži byli na vozíku. Až nyní v konceptu výše napsaného mi začalo dávat smysl, proč tolik mužů přišlo do mého života, ale žádný v něm nezůstal. Spláceli jsme si dávný dluh.
Otevřením této „vibrační podstatě vzpomínek“, které jsme schopni dosáhnout s pomocí neobyčejné práce s obyčejnými slovy v nás, se otevřela dávná minulost mého života. Pochopila jsem životní model, který jsem si nevědomě vytvořila jako ochranu před dalším utrpením i strach, s kterým jsem se v mnoha oblastech života celoživotně potkávala. Otevřelo se mi další velké pole porozumění jazyku a jeho vibračnímu působení na naše životy i možností jak se očišťováním jazyka léčit. Uvědomila jsem si, že Zákon přitažlivosti a zrcadlení, který mě vždy tolik přitahoval, funguje ještě na mnohem jemnějších a hlubších vrstvách. Pokud je člověk otevřené mysli a srdce, dokáže tyto vtstvy odkrývat systematickou prací přes slova. Moje zkušenost je taková, že není nutné vždy k hlubokému léčení využívat vnější rady a autority. Ty nás mají navést a dát nám do rukou nástroje, ale takové niterné odpovědi, pochopené přes své vlastní tělo, toho jsme schopni každý a bez rozdílu.
Johanka tak přišla na můj obraz, aby mě osvobodila od obrovského, do této chvíle, nepojmenovatelného odporu a strachu, který jsem vůbec nevěděla, že sebou vláčím a že můj život hluboce ovlivňuje. Pochopila jsem, proč jsem záviděla ženám, které se pustily do léčení těla i ducha, pochopila jsem, proč jsem byla vždy tak přitahována ohněm a vytlačována ze vztahů s muži. Našla jsem příčinu mé nulové rezistence vůči pohledu na tělesné týrání zejména žen, zažila jsem „aha“ moment když jsem se podívala do zrcadla a uvědomila si, že od dětsví mám stále chlapeckou postavu, nemám ráda vyzývavé oblečení ani chování, nepoužívám make-up a všechny ženy mi příjdou krásnější, atraktivnější, ženštější a více viditelné, než jsem já. Moje duše si přála být v roli ženy neviditelná. Poodhalit sebe jako ženu by znamenalo riskovat utrpení, které si na buněčné úrovni nějaká část mě samé uvědomovala.
Po tomto setkání s Johankou a sebe samou začínám vidět mnoho věcí ve svém životě v jiném světle. Vnímám souvislosti a informace, které mě dříve míjely. Cítím větší hrdost na to, že jsem žena, začínám si více uvědomovat svoje dary, začínám hlasitěji a otevřeněji promlouvat o věcech, které se týkají ženství a přirozeného práva žen na větší uznání a ocenění. Vidím kolem sebe teď v mnoha ženách dary, které jsem předtím neviděla nebo je vnímala jen omezeně. Nemám již takovou potřebu bojovat a vytahovat do války proti mužům a náboženství, protože cítím, že to už patří minulosti, jen to bylo na nevědomé úrovni zablokováno.
Tak jako já jsem Johance sundala z hlavy těžkou helmu na obraze, tak ona ze mě sundala těžký dávný strach, který mě vibračně držel v životě stále na jednom místě. Možná jsem tím odžila těžkou karmu a připravila se na vzestup do další úrovně bytí. Kdo ví, co vše tady na Zemi prožíváme a kolik toho ještě o životě a vesmírných zákonech nevíme.
A taky jsem začala slyšet další krásná slova jako odvaha – zábava, neváhat, přemáhat, pomáhat, rozvázat a dosáhnout práva. Nebo důvěra – víra, vědět a dovolit. A s tímto obrovským uvolněním, jehož dosah v tuto chvíli ještě nemohu dohlédnout, ke mně přišel další obraz a ten obraz se jmenuje „BŮH JE ŽENA“. Zvraty a události, které se při jeho malování děly vydají na další příběh a myslím, že to všechno s návštěvou Johanky také souvisí.
Pokud cokolilv z napsaného s tebou zarezonovalo a máš vnitřní pocit, že jdeme po stejné cestě, použij obrázek Johanky a volně si jej stáhni třeba jako malou kartičku, nebo obrázek na stěnu, která ti bude dávat světlo, odvahu a podporu na nové Cestě. Na Cestě osvobození Tvého potenciálu Ženství, Božství a prastaré Moudrosti.
A pokud někdy ztrácíš víru a naději, tak věř, že někdy až zítřejší vědění Ti může pomoci odhalit včerejší příběh. Já místo trpělivost používám raději slovo vytrvalost. Trpělivost ve mě evokuje slovo utrpení a bralo mi vždy sílu, Dnes však vím, že si mohu zvolit. Volím si slovo vytrvalost, slyším v něm trvalost a také „vy“ – tzn. že vy všechny ženy a já kráčíme společně a můžeme dosáhnout trvalého odkazu Sesterství.
S úctou a láskou Martina Maraj