Když ke mně přišel tento malý obraz, byl tak jiný a jeho malování tak zábavné, že jsem věděla, že přináší nějaké poselství nebo příběh, který bude stát za to prožít. I když je pro mnoho lidí obrazem „podivným“ to podivné na něm právě je to kouzlo, kterého se stejně tak bojíme, jako jsme jím přitahováni. Tak jako život sám. Pokud se chcete se mnou ponořit do příběhů tohoto obrazu, začínáme.
Příběh, který zde z obrazu v tuto chvíli čtu a vám předkládám, je jeden z mnoha, který v obrazu je. Každý z vás může v obraze najít své vlastní otázky či odpovědi, zamyšlení i symboliku.
Když se teď dívám na obraz, zaujalo mě propojení jakýchsi tří úrovní, nebo tří realit, což ve mně evokuje pocit tří základních složek našeho bytí – naše mysl, naše duše a Božství, z kterého je vše utkáno. Je zajímavé, že fialová barva, barva sedmé čakry, se prolíná obrazem na všech místech, aniž bych to tak zamýšlela. Možná proto, že všechno v tomto vesmíru je Jedním, z kterého je vše tvořeno a z kterého vše pochází, ať je to v našich očích a s naší hodnotící myslí „dobré“ nebo „špatné“.
Na začátku příběhu se na obraze objevila hlava koně. Možná kůň přišel, aby začal rozvíjet tento příběh o lidské podstatě.
Již v prvních chvílích bylo jasné, že to, co vypadalo, jako šachová figurka koně je vlastně jednorožec. Roh na hlavě se namaloval tak lehce a přirozeně jako by tam už dávno byl. Když se dívám na koně – jednorožce a jeho šachová políčka – uvědomuji si poselství o tom, že často naše mysl vnímá náš život a volby v něm jako předem dané. Stejně jako když hrajete šachy a táhnete koněm, i kdyby byl ze zlata, má předem daná pravidla – tři políčka dopředu a pak ještě o jedno doprava nebo doleva. To je jediná volba, kterou kůň na šachovnici má.
I my si často v životě myslíme, že to jak žijeme, jakým máme vztah, práci, hojnost, spokojenost, rodinu, že to vše nelze změnit a musíme se pohybovat v tomto směru i když uvnitř nás je cosi, co chce prožívat život úplně jinak. Když jsem namalovala šachovnici, zůstalo pod ní pár políček, která se od šachovnice oddělila a vyplnila prostor. Během následujících dnů jsem si uvědomila, že to nejsou políčka, ale kostky a tak jsem je v obrazu vytvořila. Když jsem na ně domalovávala bílé a černé tečky, došlo mi to! Ano, vždyť když si uvědomíme, že nejsme šachový kůň, který má přesně dané pravidla pro pohyb na šachovnici, ale že jsme posvátné jedinečné bytosti – jako jednorožec, který tuto hru na obraze rozehrál, můžeme se odvážit a udělat kdykoliv krok do neznáma. To místo, kde končí šachovnice, máme vždy na dosah. A ten prostor, když do něj s důvěrou vstoupíme, se může změnit v kostky.
Na kostkách si můžete všimnout, že tím, jak jsem se snažila namalovat na ně všechny hodnoty, co existují při hře v kostky, vytvořilo se na obraze spontánně to, čemu se říká postupka. Kdo hrál kdy kostky, tak ví, co postupka znamená! Je to něco jako žolík v kartách a ještě víc! Je to velká bodová výhra. Hráč, který hodí postupku, většinou zásadním způsobem změní své skóre. Pokud nevíte v životě, kam se pohnout a vaše mysl vás drží v zajetí programu, že nemáte jinou volbu, můžou ve vás kostky evokovat to, čemu se v lidové řeči říká „kostky jsou vrženy“. Ale často právě tato situace může být pro nás velmi přínosná. Když něco dlouho odkládáme a pak se rozhodneme – vrhnout kostkami ať je na nich cokoliv, zpravidla nám na takový čin vesmír odpovídá požehnáním, dary a pomocí na každém kroku.
V části obrazu s jednorožcem a kostkami se nachází další dominantní prvek a tím jsou skleněné přesýpací hodiny. Původně tam byly dva malé létající balony, ale při práci s barvami se spojily do jakési osmičky, která najednou zdála se být hodinami. Tak jsem je tam namalovala 🙂
Možná je to pro nás výzva, že všechno jednou pomine, stejně jako se poslední zrnko písku v jeden moment přesype a nastane chvíle pro obrat. Často nám posvátná věta „i toto jednou pomine“ pomáhá přežít i momenty v životě, které jsou pro nás bolestné nebo v kterých v danou chvíli nevidíme východisko. Stejně tak mohou hodiny symbolizovat to, že princip času zná pouze naše mysl.
Z pohledu vesmíru, Boha a věčnosti, jsou naše myšlenky rozdělující vše na minulost, budoucnost a přítomnost – vše jen malá zrnka písku, která nemají pro život větší význam než „zkušenost“. Každé zrnko písku, které je v naší mysli uloženo, je jen zkušenost. Není to pravda, není to život, je to jen zkušenost nebo přání budoucnosti, ,která se může a nemusí naplnit, protože nejistota je základní princip vesmíru.
Zajímavé pro mě bylo, když dvě ženy, nezávisle na sobě uviděly v hodinách obličej muže v klobouku! Jedna z nich to pojmenovala jako blížící se konec patriarchátu a mohu se plně ztotožnit s tímto symbolem a jejím výkladem. V posledních dnech jsem se díky obrazům velmi silně a intenzivně dotkla tématu historického útisku žen a snahy o ovládnutí jejich síly nastolením patriarchátu. Dnešní doba ukazuje ve všech směrech, že se role žen a jejich moudrosti zase začíná vracet na výsluní – tam, kam vždy patřila. Teprve nedávno jsem se dostala ke zdroji informací o kněžkách a apoštolkách, které byly v blízkosti Ježíše a staly se nositelkami jeho učení a moudrosti skrze celý kontinent. To, že tuto skutečnosti křesťanství systematicky odstranilo z Bible i ostatních svatých knih a záznamů nemohlo nijak zastavit návrat jejich moudrosti zpět do dnešní doby. Dnešní doba již nabízí takové podmínky pro život, aby se mohla moudrost žen znovu postavit tam, kam vždy patřila – do popředí ve společnosti.
A možná je toho důkazem druhá část obrazu, kde je vidět ženská postava. Třikrát jsem na postavu malovala obličej, ale vždy se nějak rozmazal či jinak nepodařil, až jsem pochopila, že nemá nebo nechce být vidět. To, co původně bylo jako šátek, který obličej zahaloval, se během dnů usadilo a uvědomila jsem si, že to je zvedající se opona nebo závěs, který bránil vidět co, co je za ním. Stačí ještě malinko, aby vítr zafoukal, a postava se odhalí celá. Už nyní je zřejmé, že uvidíme krásnou božskou tvář, možná tvář Máří Magdaleny, která byla požehnáním pro lidstvo, stejně jako Ježiš, jehož byla duchovní partnerkou.
A třeba obraz mluví o jiné bytosti než je Máří Magdalena. Třeba je to jiná Bohyně. A možná ženská postava na obraze ukazuje na naši Duši.Duši, která se nachází mimo mysl, za oponou. Krásnou, ženskou, oplývající velkou modrostí, vhledy, kreativitou, hojností, láskou. Je Stvořitelkou našeho života a drží v ruce nádobu, která je bezedná. Nikdy ten proud z nádoby nevysychá. Je nekonečný, bez limitů, bez hranic, stejně jako vesmír nebo Bůh. Je to naše podstata. Je to ta nádherná esence božství, s kterou se setkáváme, když se milujeme, když splyneme s přírodou, s krásnou hudbou, nebo když tvoříme nádherné dílo a ztratíme pojem o čase. Je to naše duchovní podstata, která je v nás a čeká, kdy si dovolíme ji přijmout do svého každodenního života.
Bílý delfín, který radostně vyskakuje z vody a snaží se proskočit klíčovou dírkou je také krásným hostem. Bílá oblá čára od počátku obrazu si říkala o namalování tohoto nádherného živočicha, který nemá na planetě Zemi obdoby. Když byl obraz již hotov, neustále se hlásil o pozornost a trval na přemalování do bílé barvy. Jsem zvyklá tyto pokyny obrazů poslouchat a tak jsem ho přemalovala. Přesto moje mysl chtěla znát důvod, proč by měl být delfín bílý? Hledala jsem na internetu a dočetla jsem se o vzácném druhu bílého delfína, který žije poblíž Indie a Číny. Indočínský bílý delfín. V Číně je uctíván jako dobré znamení. V knihách o duchovní podstatě zvířat se lehce dají najít informace o tom, že bílá zvířata mají vždy pro naše životy speciální význam a že jsou vždy nositeli vyššího vědomí a čistější energie, pro léčení člověka na úrovni těla i duše velmi vítané.
Delfín tak může na obraze být zprávou o tom, že každý krok či skok do neznáma může být velkým dobrodružstvím a požehnáním. Může být také vzkaz o tom, že naše Duše je nesmrtelná, protože s odchodem našeho těla se ona navrací „klíčovou dírkou“ zpátky k Bohu – k Jednotě, kde se znovu může rozhodnout jaké příběhy a jaké tělo si s sebou přinese do další pouti na Zemi.
Bílá barva delfína také může naznačovat čistotu naší podstaty, kterou často zastírá pouze naše mysl, naše ego, programy a přesvědčení, která jsme získali nebo zdědili. Pokud se naučíme rozlišovat v životě mezi tím, kdy hrajeme hru ega a pohybujeme se na šachovnici a počítáme zrnka písku, pak se nám bude dařit častěji splynout s krásnou a čistou energií bílého delfína. V takových momentech můžeme „proskočit klíčovou dírkou“ a můžeme cestovat do jiných realit, ať jsou to naše sny nebo transcendentní zážitky.
Když nyní sepisuji vše, co ke mně z obrazu promlouvá, a dívám se na obraz, vnímám i to, že obě poloviny obrazu obsahují mužskou a ženskou polaritu!
Přesýpací hodiny s mužskou tváří, pravidly ukrývajícími se na šachovnici, a vedle nich ženská a jemná energie jednorožce, s vlající hřívou a kostkami, které „přejí připraveným“.
Na druhé straně obrazu – žena má vedle sebe delfína, který ve mně také vzbuzuje dojem, že je to mužská bytost. A to možná přináší odpověď na naše hledání „druhé poloviny“. Jak stále hledáme v sobě našeho vnitřního muže nebo vnitřní ženu a stejně tak v běžném životě jak tyto polarity prožíváme, postrádáme nebo rozvíjíme.
Takový malý obraz a kolik příběhů a možností přinesl! Když bych zasadila obraz do života každého z nás, najdeme tam konkrétní a zcela jiné souvislosti. Tento obraz se pro mě stal čímsi, jako vykládacími kartami. I když je zvláštní, stal se v mé sbírce zcela jedinečným.