Dnes jsem přemýšlela nad KRITIKOU. Většinou se nám stává, že někdo něco řekne a my se cítime zle, máme dojem, že dělá on nám něco, čemu říkáme „kritika“. Nebo druhá varianta, že řekneme něco „v dobrém“ a druhý se naštve, má pocit že KRITIKU děláme my jemu.

Otázka je, kdybychom měli přesně definovat, co slovo kritika znamená, zda bychom se na tom shodli, pokud by stejný popis mělo udělat 100 osob, které se neznají, nebo žijí v jiných částech světa. Postupně jsem pochopila, že ani odvolávat se na staré dětské rčení „kdo to říká, toho se to týká“ není východiskem ani řešením. Pokud si myslím, že někomu se v mých slovech něco zrcadlí, tak to znamená, že stojím na druhé straně zrcadla a nejspíš máme dost společný „problém“ nebo téma v životě i když třeba v jiné alternativní podobě.

Mě osobně se OTEVŘELA CESTA ven z kritiky PŘES ČIŠTĚNÍ SLOVNÍKU.
  • JAKÉ BY TO BYLO, KDYBYCHOM ZJEDNODUŠILI TO, CO ŘÍKÁME?
  • Kdybychom přestali používat třeba přídavná jména?
  • Nebo slova a slovní spojení, která jsou neurčitá a jsou jakousi „MLHOU„. A to je dost přesné! – protože i v mlze se nám velmi těžko řídí auto, ať jsme jakkoliv dobří řidiči a máme jakkoliv dobré auto. Prostě nevidíme cestu a musíme s vypětím sledovat znamení kolem cesty, abychom se dovtípili, zda jedeme do příkopy nebo tam kam potřebujeme. Často taková cesta trvá dlouho a jsme z ni pěkně vyčerpaní. Nebo to připomíná situaci, že se s námi někdo chce setkat v mlze a půjdeme každý z jiný strany.
  • Nebo kdybychom očištili veškerou řeč o tzv. VATU – vycpávku, která je ve větě zbytečná a často je jen POTŘEBOU MLUVIT NEBO VYPADAT ZAJÍMAVĚ. V této vatě se totiž často ozývají ony vibrace, po mnoho let nasbírané a kterých si ani nejsme vědomi, ale ony na okolí přesto působí.
Možná malé děti, co mají ještě hodně omezenou slovní zásobu jsou pro nás dobří učitelé. ŔÍKAJÍ JEN TO CO SLYŠÍ, VIDÍ A SKUTEČNĚ POCIŤUJÍ NEBO POTŘEBUJÍ V DANOU CHVÍLI a tím je mnohem snažší jejich sdělení pochopit.
Není to poprvé co v těchto dnech říkám: „nechce se mi už ani myslet, natož mluvit“ když jsem se otevřela plně vnímání všeho, co si náš jazyk na sebe nabral. Už také chápu, proč se mi vždy líbil v dětských filmech JAZYK INDIÁNŮ – ať nám může připadat jakkoliv zvláštní, byl to přesně tento AUTENTICKÝ A OPRAVDOVÝ ZPŮSOB SDÍLENÍ SLOV, POCITŮ A POTŘEB ZBAVENÝ VEŠKERÉHO BALASTU A HODNOCENÍ.
A když se zamyslím nad slovem KRITIKA a vibrace, která mi ze slova vyvstává slyším tam v první řadě slovo TY/TI a trochu mi slovo kritika připomíná slovo krize, což je dost přesné, co nastává, když se na pole kritiky pouštíme.  Jinými slovy je to vždy UKAZOVÁNÍ PRSTEM – ať na někoho nebo na sebe.
Další věcí je, do jak jemných obalů dokážeme kritiku halit a kamuflovat, aby tam nebyla vidět. I když není vidět, stejně každý reaguje na to, co je ve vibracích ukryto pod slovy. A to je podstatné.
Takže až budete pronášet cokoliv, kde si představíte, že vlastně stojíte a ukazujete prstem na druhého, tak pozor! Pravděpodobně schováváte za zády pana kritika a pokud ho vezmete ještě na výlet do mlhy, tak krize je na blízku.
Tak i dnešní den zasvěťme čistotě slova a zkusme vynechat všechny mlhy, vaty a přídavná jména. Mluvme o svých pocitech a potřebách a uvidíte, co se stane.

Pin It on Pinterest