Dnes jsem přemýšlela nad KRITIKOU. Většinou se nám stává, že někdo něco řekne a my se cítime zle, máme dojem, že dělá on nám něco, čemu říkáme „kritika“. Nebo druhá varianta, že řekneme něco „v dobrém“ a druhý se naštve, má pocit že KRITIKU děláme my jemu.
Otázka je, kdybychom měli přesně definovat, co slovo kritika znamená, zda bychom se na tom shodli, pokud by stejný popis mělo udělat 100 osob, které se neznají, nebo žijí v jiných částech světa. Postupně jsem pochopila, že ani odvolávat se na staré dětské rčení „kdo to říká, toho se to týká“ není východiskem ani řešením. Pokud si myslím, že někomu se v mých slovech něco zrcadlí, tak to znamená, že stojím na druhé straně zrcadla a nejspíš máme dost společný „problém“ nebo téma v životě i když třeba v jiné alternativní podobě.
- JAKÉ BY TO BYLO, KDYBYCHOM ZJEDNODUŠILI TO, CO ŘÍKÁME?
- Kdybychom přestali používat třeba přídavná jména?
- Nebo slova a slovní spojení, která jsou neurčitá a jsou jakousi „MLHOU„. A to je dost přesné! – protože i v mlze se nám velmi těžko řídí auto, ať jsme jakkoliv dobří řidiči a máme jakkoliv dobré auto. Prostě nevidíme cestu a musíme s vypětím sledovat znamení kolem cesty, abychom se dovtípili, zda jedeme do příkopy nebo tam kam potřebujeme. Často taková cesta trvá dlouho a jsme z ni pěkně vyčerpaní. Nebo to připomíná situaci, že se s námi někdo chce setkat v mlze a půjdeme každý z jiný strany.
- Nebo kdybychom očištili veškerou řeč o tzv. VATU – vycpávku, která je ve větě zbytečná a často je jen POTŘEBOU MLUVIT NEBO VYPADAT ZAJÍMAVĚ. V této vatě se totiž často ozývají ony vibrace, po mnoho let nasbírané a kterých si ani nejsme vědomi, ale ony na okolí přesto působí.