Před pár dny jsem byla na skvělé akci, jejímž tématem bylo hodnocení, sebehodnocení a kritika. V souvislosti s tímto tématem jsem si uvědomila, že všechna tato slova mě vedou k tématu, kterým je PRÁCE SE SLOVEM ODSOUZENÍ.
To, že nás někdo „kritizuje“ není to, co v nás vzbuzuje silné emoce. Příčina se nalézá ještě trochu dál. A TOU PŘÍČINOU JE STRACH Z ODSOUZENÍ.
Zkusila jsem všude, kde používáme slovo KRITIKA, UDĚLAT MALOU ZÁMĚNU. Kritika je umělé slovo, a tak nás nepustí tam, kde leží odpověď. Pokuste se udělat to co já, a tam, kde byste použili slovo kritika – kde vás někdo kritizuje nebo vy někoho kritizujete, použijte slovo ODSOUZENÍ. Věřím, že v tu chvíli prožijete „aha momenty“ jako já. Určitě vnímáte slovní základ – SOUD.
K pochopení je třeba si uvědomit, že kromě osobních vzpomínek na náš současný život – dětství, výchovu a vztahy, s sebou nosíme i jakési buněčné vzpomínky na minulé životy. Jsou to ozvěny, stopy, které v našem éterickém těle přetrvávají po mnoho životů a v určitých situacích je můžeme prožít jako emoce, kterým nemusíme vědomě porozumět a často nenajdeme příčinu. Mnoho lidi dnes již má s tímto bohaté zkušenosti přes terapie nejrůznějšího druhu.
Kromě toho existuje to, čemu říkáme KOLEKTIVNÍ VĚDOMÍ. Vědomí větší skupiny, v které celý svůj život prožíváme. Mohou to být kolektivní vzpomínky naší rodiny, nebo naší komunity, třeba naší země a dokonce i celé planety. A teď zpátky ke slovu soud, odsouzení a proč s námi tolik pracuje.
Kdo by to neznal? Strach z toho, co si o nás řeknou nebo že nás odsoudí prožíváme, většina z nás, neustále – strach opustit manžela, který se tak dobře stará o děti, ale nás život s ním vůbec neuspokojuje, strach přiznat kolik vyděláváme nebo kolik stálo naše nové auto, strach oblékat se výstředně, dovolit si být krásná a přitažlivá, opít se na veřejnosti, strach přiznat, že máme milence, strach přiznat kolik je nám let, strach postavit se veřejně za nějaký názor nebo člověka, strach podepsat se pod petici, strach říct na třídní schůzce nahlas, co si myslíme o výuce, strach pojmenovat svoje emoce a potřeby nahlas, dát výpověď v práci, nebo naopak přiznat neúspěch v našem podnikání, začít se věnovat koníčku, které naše blízké okolí odsuzuje, strach vyjádřit negativní nebo opačný názor mezi přáteli nebo v rodině, strach zařídit si svůj život jinak, než je spoleřensky přijímané, ať je to sexuální a partnerská rovina nebo způsob bydlení v přírodě či naopak v blahobytu a přepychu. A co plastické operace? Anebo změna pohlaví? Celibát nebo mnohoženství? A někdy se bojíme dokonce na veřejnosti i plakat!
Kdybychom žili na opuštěném ostrově, pravděpodobně by nás nic nezastavilo od naší vnitřní touhy a potřeby toto udělat nebo zažít, protože to tak potřebujeme právě teď a právě v této podobě. Jenže oni jsou kolem nás lidé. A to co nás zastaví, je myšlenka. Myšlenka „co si o mě řeknou?“. A za ní je další – protože by mě mohli ODSOUDIT. MOHLI BY MĚ SOUDIT.
NAJEDNOU SE DOSTÁVÁ DO POPŘEDÍ NEVĚDOMÝ PROGRAM, VIBRACE STRACHU V NAŠICH BUŇKÁCH spojená se slovem odsouzení. Nevědomé vzpomínky na všechno odsuzování za posledních mnoho staletí až tisíciletí. Nevědomě zas a znovu se nás dotkne vibrace strachu z vyhnání z ráje, z hříchu, posledního soudu, ukřižování, pekla, očistce, ukamenování, upálení, zazdívání, popravy, věšení, vyhnanství, věznění, ztráty majetku…..cesty, po kterých kráčelo mnoho osvícených, moudrých, statečných a jinak výjimečných lidských bytostí před námi.
Když jsem si udělala tento výlet do historie a uvědomila si, jakým způsobem se v našich buňkách usadilo slovo ODSOUZENÍ A SOUD, a jak nenápadně nás omezuje v našich životech, začala jsem více chápat, proč je pro mnoho lidí tak děsivé vystoupit z řady a udělat něco jinak. Proč se bojíme názoru ostatních ještě dříve, než ho uslyšíme. Děsíme se myšlenky, doměnky. A za tou je hluboký strach, který už můžeme konečně svobodně ze svých buněk uvolnit a transformovat do důvěry v sebe a svoji hodnotu.
Cesta za tímto slovem pro mě byla osvobozujícím cestováním do historie mé duše i nahlížení na tuto část mého života. Nejenže se často bojíme odsouzení druhých, ale často odsuzujeme druhé, protože nás v tu chvíli ovládá nevědomý strach na buněčné úrovni.
- Zajímavé je, že nikdy NEODSOUDÍME NIKOHO, KDO MÁ TO STEJNÉ CO MY! VŽDY ODSUZUJEME DRUHÉ POUZE ZA TO, CO SAMI NEMÁME
- NEODSUZUJEME DRUHÉ ZA TO, CO MAJÍ, ALE ZA ODVAHU, ŽE SI TO DOVOLILI A NEBÁLI SE SI TO DOVOLIT
- A taky děkujme za to, když nás někdo odsuzuje, protože je to pro nás zpráva, že NAPLŇUJEME OPRÁVNĚNĚ SVOJE HLUBOKÉ POTŘEBY. A JÁSEJME U TOHO!
- A děkujme i za to, když někoho my odsoudíme, protože je to pro nás zpráva, ŽE NÁM TENTO ČLOVĚK ZRCADLÍ, KTERÉ SVOJE POTŘEBY SI NEDOVOLUJEME USPOKOJIT a po čem toužíme ať vědomě nebo nevědomě.
- POZNEJME, KDY SE BOJÍME ODSOUZENÍ A ZASMĚJME SE TOMU, PROTOŽE TEĎ UŽ SE BÁT NEMUSÍME
Dnes máme svobodu slova, pohybu, vědění, můžeme se rozvíjet jak chceme, můžeme si zvolit práci a životní naplnění jaké chceme – ať chceme být kartářka, bylinkářka, hvězdář, léčitel, rodit děti, být bohatá nebo krásná, cestovat, učit lidi, přinášet světlo a poznání nebo prostě jen žít v míru a skromnosti a o nic neusilovat, protože je nám v tom dobře. To vše je v této době pro nás přítomno a je to k dispozici pro každého ve svobodě a radosti a dle vlastních potřeb.
Tato uvědomění jsou velmi léčivá, protože jimi začíná cesta k novému životu, který už není ovládaný slovy minulé doby, ale je naplněný pochopením a NOVÝM SILNÝM JAZYKEM. JAZYKEM, který je založen na vibracích toho, co cítím a potřebuji. Je to cesta nového milénia. A je otevřená pro všechny, kdo jsou rozhodnuti změnit svůj život pomocí slova.
A TAK VĚTA „NA POČÁTKU BYLO SLOVO“ má v kontextu potřeby chápat a očišťovat náš slovník OBROVSKÝ VÝZNAM. Je to jedno z nejsilnějších poselství, jaké lidstvo na svoji cestě obdrželo.